Tragická komedie na Ukrajině

Revoluce na Ukrajině se stala v posledních týdnech ožehavým tématem číslo jedna. Nehodlám se v mé úvaze věnovat a hluboce analyzovat opoziční scénu kolem ukrajinské revoluce, hodlám se zamyslet především nad komedií v podání západu.

To, že revoluce lidu proti prvotním symptomům pochybení systému je nakonec využita ještě většími (majetkovými) oligarchy a loutkami Západu, než proti kterým se původně bojovalo, je už od Velké Francouzské revoluce jevem častým a třeba v naší zemi několikrát (ne)úspěšně aplikovaný fakt. Celé národy všude po světě se stávají stále častěji užitečnými idioty, ačkoliv si to mnozí z nás nechceme připustit, protože naše idealistická vize suverénních národů vítězí nad pragmatickou akceptací porážky častých geopolitických tezí o nemožnosti suverénních států.
Geopolitická rozepře pokračující studené války ovšem vyvolala naprosto absurdní frašku, kdy imperialistická mocnost, běsnící a vraždící po celém světě v rámci boje za universalismus, ruku v ruce s liberalizací tamních trhů, volá po ukončení agrese ze strany Ruska. Celý západní svět se pohoršuje nad okupací Krymu.
Taková absurdní stanoviska, které v průběhu těchto dnů vypouštěli západní představitelé, ve mně vyvolávala stále více otázek, než pochopení. Začněme nejdříve vtipnější částí a to Francií, která svojí komickou rolí a absencí sebereflexe mohla směle konkurovat Troškovým Babovřeskám. Francie, kdysi velký hráč na evropském poli, jež je ale dnes už jen krčící se loutkou Západu, si rozvzpomněla na svoji kdysi silnou pozicí v Evropě a nabídla oběma stranám konfliktu sebe coby diplomatického prostředníka.
Odezva asi nikoho nepřekvapí, všechny strany konfliktu tuto zprávu ignorovali nebo se k ní postavili laxně a s úsměvem na tváři.
O to zajímavější byla ovšem reakce různých válečných štváčů a vrahů z NATO, USA a EU. Položme si nejdříve několik otázek. Ptejme se, kde celé NATO a EU bylo, když USA válčilo v Iráku, Libyi, Afghánistánu, Srbsku… (a tak bych mohl chvíli pokračovat). V lepším případě nikde, v horším případě bok po boku s USA, vraždíce tamní obyvatelstvo. Ptejme se, proč intervence na Krymu ne a intervence na Kosově ano. Ptejme se, proč politické řešení na Sýrii NE a politicko- vojenská podpora islámských fundamentalistů v Sýrii ANO. Otázky paradoxů na západní svět bych mohl ještě nějakou chvíli podávat, ale obávám se, že by to bylo spíše na knižní publikaci.
Krvechtivý (ne)americký národ (rozuměj - ten původní vyhladili) připravující se na pomoc Ukrajině (rozuměj ovládnutí trhu během privatizací, výstavbu vojenských základen a přiživení rusofobie západní propagandou) byl relativně zklidněn až Čínou, která pohrozila, že bude chtít okamžitě splatit dluh USA vůči Číně. Proklamovaný vzor ze západu alespoň poodkryl něco ze své nezávislosti a to, že šachová dáma se stává v klíčových otázkách geopolitiky pouhým jezdcem. Propagandistická lež západu o žití na dluh, který údajně nevadí (a který máme mimochodem také moc hezký) byl vyvrácen jedinou dopisní hrozbou.
Udělat ovšem jednostranný závěr nad situací na Ukrajině není, alespoň pro mě, nic jednoduchého. Vojenský zásah je v případě Krymu zbytečný, připustíme-li fakt, že odtržení bylo vysoce pravděpodobné i v případě referenda. Stejně jako se ptám, proč vojenské intervence před západem na Krymu - ano a v otázce Libye a Iráku zůstalo jen u slov, nikoliv rázného kroku podpory tamním nezávislým režimům. Nedělejme si iluze o tom, že jde tedy o ochranu Rusů na východě Ukrajiny. Jde především o strategické místo, kde Rusové mají základny a vzdát se jich, to by připomínalo dobrovolnou kapitulaci a sebevraždu.
Faktem ovšem zůstává, že cinkat zbraněmi jako to dělá eurohujer Kličko není strategické už vůbec, připustíme-li fakt, že Ukrajina prakticky žádné zbraně nemá a vojenská morálka na vysoké úrovni pravděpodobně také nebude. Vezmeme-li v potaz, že nově jmenovaný generál námořní flotily necelých 48 hodin po svém jmenování sbíhá na stranu Ruska. Mluví-li tedy někdo o hrozícím válečném konfliktu na Ukrajině, mluví především nesmysly. Řadím se tedy k těm, kteří rozhodně netleskají intervenci na Krymu, rozhodně ovšem nepatřím ani k těm, kteří by Putinovi přimalovávali knírek pod nos. Dostáváme se tedy k závěru, který už jsem vlastně uvedl výše. O lidi zde jako v mnoha případech vůbec nejde.
Pouze se jasně ukazuje to, že imperialisté se naděje na nadvládu nikdy nevzdají. Vybírám-li srdcem idealisty, vybírám si nezávislou Ukrajinu, spolupracující především s Ruskem a celým východem, za předpokladu nenarušování jejich suverenit. Vybírám-li rozumem pragmatika, stojím za Putinovou intervencí. Tak jako tak, situace na Ukrajině je jen další kulkou do našeho idealismu o uspořádání světa nezávislých národů.