Antifašismus aneb užiteční idioti s pocitem důležitosti.

Nelze se nevyjádřit k současnému trendu v občanské společnosti. Mlčet a zaslepeně přehlížet postupnou destrukci svobody slova by ode mne bylo pokrytecké, stejně jako je to pokrytecké od současné občanské společnosti.

Ve své úvaze bych hned na začátku chtěl připomenout, že je zde výrazná diference mezi historickým antifašismem a současným antifašismem.
Nelze nijak zpochybňovat historickou úlohu antifašismu a často chrabrost jeho exponentů. Jestliže v období nacismu byla jakákoliv forma antifašismu a odporu velmi vážným ohrožením pro jedince a i celou jeho rodinou - a to často i na životě, dnes znamená antifašismus maximálně volné vstupenky do médií a místo na výsluní uměle tvořené kulturní fronty zvrhlíků a dekadentních umělců za potlesku celé veřejnosti.
Kulturní fronta, novinařina a vůbec „mainstream“ zdá se vyžaduje od svých mediálních hvězd naprostou konformitu názorů. Těžko si představit, že by nám na jevišti nebo v médiích vystupoval někdo s názory nonkomformními.

 Kulturní a mainstreamová fronta by okamžitě zakročila a dotyčného člověka by absolutně zdiskreditovala, vytvořila dojem blázna a v případě potřeby by i justice použila některý z ohebných paragrafů.

Do nového antifašistického proudu záměrně zahrnuji i primitivní antikomunismus. Zde platí to samé. Jestliže ještě před 30ti lety znamenalo něco takového ohrožení svobody, dnes to znamená rozhovor a mediální prostor v médiích, start vaší kariéry jako angažovaného anti-aktivisty. A zatímco občanská společnost zblblá propagandou často dokonce volá po zákazu politických stran (tak daleko jste tu demokracii dotáhli, že jste akceptovali svobodu souhlasu!), s úsměvem Vám k Vašim návrhům gratulují bývalí STBáci z vlády, kteří dávno převlékli kabát - a na rozdíl od komunistů věrných, předvedli pouze svojí bezpáteřní kariérní povahu a dnes opět okupují ministerské posty, či výhodně ukořistili nějaký ten majetek po roce 89.
Místo boje proti nim, marníte svůj čas a stylizujete se do role super-hrdinů s domnělými nepřáteli, za potlesku těch skutečných nepřátel.

Časté volání po zákazech a po kriminalizaci projevů, pak podtrhuje absurditu jednání všech těchto oveček a užitečných blbů systému. Neuvědomují si, že požadováním kriminalizace myšlenek jenom názorně symbolizují to, proti čemu povrchně bojují. V čem jsou nakonec takové exempláře jiné než Hitler nebo Stalin? Ti přece svobodu slova také respektovali. Respektovali jí pro ty, kteří souhlasili s nastaveným řádem, akceptovali svobodu souhlasu.
Vaše tristní argumentace, že je zde nebezpečí, že někdo může od slov přejít k činům, přitom poukazuje pouze na to, že vy jste k těm činům dávno přešli.
Vzkaz pro Vás je ode mne zcela jednoduchý: Nemluvte o svobodě, když o ní vůbec nic nevíte. Svoboda slova je buď absolutní, nebo žádná.

Inkvizice knih a názorů.

Nelze opomenout i téma inkvizice knih. Názorný příklad je právě probíhající soud s Pavlem Kamasem za jeho knihu „Hitlerovy projevy“.
Důvodem ke kriminalizaci této knihy je údajně to, že Pavel Kamas nedoplnil kritický komentář k přeloženým projevům. Zatímco celá společnost tleská, já jen kroutím hlavou, jak daleko jsme zašli. Autor knihy, který pouze překládá to, co kdysi řekla nějaká osoba, musí doplnit osobní názor, kde danou dobu musí odsoudit (pak to ani nelze nazvat osobním komentářem, ale předepsaným odsouzením). Vzhledem k tomu, že tak neudělal, skončí u soudu. K tomu si dovolím několik poznatků.
 Knihu jsem přečetl a skutečně nejsem blbcem, abych potřeboval komentář, abych věděl co si o tom mám myslet. Systém má evidentně strach, protože všechno co nám předloží je nutné brát jako pozitivní a co je negativní patřičně propagandisticky naservíruje, prostor pro rozvoj našeho vnímání dobra a zla byl minimalizován, takže se pravděpodobně domnívá, že po přečtení knihy nám zde bude běhat 10 milionů členů NSDAP.
Takové mínění má stát o svých ovečkách a ti mu ještě nadšeně zatleskají v persekuci historika. Jinak propagovaný individualismus je při rozvoji myšlení evidentně potlačován. Establishment si moc dobře uvědomuje, že vychovává šedou masu konzumentů a jejich myšlení potřebuje jen v rámci nastavených limitů a předložených pravd z jeho úst, vymezení se z bariér je společenský problém, který je ohrožení pro „demokracii“.

Samozřejmě jsou to i stovky dalších knih s naprosto jinou tématikou, které se ani na naše prodejní pulty nedostanou. Nakladatelství je odmítají vydávat, protože vědí, co by to pro ně znamenalo. Okamžitý nálet lidsko-právních organizací, různých neziskovek (co jsou ziskovější, než kde jaký český samoživitel), samozvaných ochránců menšin, disidentů, obětí režimů atp. Považuji za důležité upozornit, že tihle samozvaní ochránci jsou akorát ti, kteří si postavili svojí živnost na skupině lidí, které nikdy ani nebyli součástí a pouze se samovolně stylizovali do jejich ochránců a to často bez jejich vůle. Nedělejme si iluze, důvod je především finanční. Nestyďme se takové lidi nazvat chátrou, budující byznys na neštěstí. A nebojme se uvést příklady jako je „hudebník“ Kocáb.

V souvislosti s předepsanou bariérou knih, která přímo vybízí až ke srovnání s románem Fahrenheit 451 nelze opomenout i univerzitní a vědecké pole.
V USA dostalo výpovědi či bylo ostrakizováno několik desítek profesorů a vědců za to, že zpochybňovali gender politiku či jiná tabuizovaná témata.

Svými vědeckými výzkumy a teoriemi často upozorňovali na lži propagované kulturními marxisty ohledně rovnosti ras a pohlaví. Svými vědeckými výzkumy a pokusy neměli v plánu vybízet k rasismu, ale naopak poukázat na jedinečnost lidských ras. Upozorňovali, že každá rasa má svoje výjimečnosti, přednosti i zápory a rovnostářství je pouze mýtus a lež. Stejně jako já se domnívali, že žena má své místo ve společnosti, protože svojí něžností a rozvahou doplňuje muže. Proto naše ženy milujeme, nikoliv proto, že se chtějí stát muži a proto ženy milují nás, protože nejsme ženami. Tak jako existují profese ryze ženské, existují profese ryze mužské a nezmění to ani různé pošahané hnutí jako je Femen, ostuda všech čestných žen. Hnutí, které své názory umí prezentovat výhradně odhalováním svého poprsí a genitálií a to nejlépe na místech nábožensky významných (ať už kostely nebo mešity). Pravděpodobně hlavně proto, že by po nich nikdo za normálních okolností ani neštěkl.

 Netrvalo dlouho a různí antirasisté a gender zastánci se začali shromaždovat před univerzitami, protestovali proti svým profesorům a přitom se černoši, běloši i asiaté řezali do svých rukou, aby ukázali, že mají všichni stejnou krev a tudíž jsou stejní - neuvědomovali si, že pokud se podíváme na krev potkana a nás, bude taky stejná, ale přesto to neznamená, že jsme stejní a také to neznamená, že jsme více než potkan nebo méně než potkan.
Ukazuje to pouze naší rozdílnost a neslučitelnost.
Neuvědomovali si, že v tom bylo spoustu profesorů asijského, bělošského i černošského původu za jedno.
Seznam vyloučených profesorů pak můžete nalézt i na wikipedii. Ostatní profesoři a vědci, už si tak dnes něco takového jako gender politiku nedovolí zpochybnit, je to jediná všeobecně uznávaná teorie.
Antirasisté by si ovšem měli uvědomit svůj paradox, rasismus je na jednu stranu bezpochyby provolávání nadřazenosti jedné rasy vůči druhým. Popírání existence ras, ovšem také není ničím jiným než rasismem.


Kulturní fronta

Neměl bych opomenout ani kulturní frontu. Kdykoliv nahlédnu na tzv. „zábavné show“ s hvězdami showbusinessu, nesmí chybět v příběhu o herci dojemný příběh. U starších ročníků to většinou bývá režim komunistů a příběh o jejich utlačování. Nepopírám, že spousty takových skutečně bylo. Ale jestliže to tvrdí herci a zpěváci, kteří pak často vyhrávali i v západním Německu, dovolím si o takových lidech a autenticitě příběhů silně pochybovat. Člověk má při sledování těchto hvězd často až dojem, že disidentů a obětí režimu bylo víc, než bylo obyvatel republiky.
U generace mladší, která nemůže poskytnout příběh o disidentovi, je alespoň povinností natáčet různé spoty jako „přemluv bábu a dědka“, či provolávání sláv knížeti s plackou „Je to rebel“. Politická angažovanost politických analfabetů z řad mediálních „hvězd“ je zkrátka a prostě předepsaná.
Jak kdybychom potřebovali od někoho, kdo nikdy nezažil problémy obyčejného člověka poradit, koho zvolit.
Jak kdybychom neměli cítit úctu ke stáří a svobodě výběru našich babiček a měli jim cpát do hlav naše názory.

Pokrytectví antifašistů

Je třeba zcela otevřeně poukázat na pokřivenou rétoriku antifašistů.
Volají po pravdě a své oponenty často fyzicky napadají, či jim působí škody na majetku, jejich svobodu slova nerespektují a tím jen ad absurdum prokazují, čím jsou. Zmatenci, topící se ve vlastních lží a ideologické prázdnosti a vyčerpanosti, neustálým bojem proti čemukoliv, místo konstantním bojem za něco. Všechny jejich aktivity jsou založeny na negaci a „anti“ rétorice.

Volají po odkazu historického antifašismu, přesto tradice a historii nerespektují a považují za přežitek. Cokoliv národního a tradičního je pro ně špatně a značí to fašismus. Historie českého antifašismu ovšem je v naprostém protipólu této rétoriky.

Jestliže oni mluví o fašismu, je třeba říct, že sami aplikují pouze fašismus naruby. Když řvou „fašismus je všude“, znamená to, že fašismus není nikde, maximálně jen a pouze mezi nimi.

Postupem času se zdá, že antifašismus se nestal ničím jiným, než užitečným argumentem pro persekuci lidí. Nástrojem k občanské likvidaci jedinců na základně transformace slova „fašismus“, kdy tuhle nálepku může dnes obdržet téměř kdokoliv.
Diskuze a debaty jako by byly tikající bombou, kdy jeden druhého obviní z fašismu či komunismu a pak už je obviněný debatující pouze v defenzivní poloze a nedostává prostor k rozvinutí a prezentaci svých názorů.
Takový způsob argumentace se nazývá „reductio ad hitlerum“ a je hojně používán při politických debatách a aplikují ho téměř všichni politici i žurnalisté. Dojdou-li argumenty, či se debata vyvíjí pro účastníka špatně nebo se chýlí ke konci, je důležité vytáhnout podobné srovnání s nacisty. A tak můžeme být svědky absolutně nesouvisejících srovnání jako „To, že vybudoval kvalitní dálnice neznamená nic, protože přesně to samé Adolf Hitler udělal taky“.
V očích obyčejného diváka se pak rázem přelije sympatie na druhou stranu, jelikož něco tak nechutného, jako je výstavba dálnic skutečně není možné akceptovat.
Něco podobného je navíc i možné vidět v průběhu Rusko-Ukrajinského konfliktu, kdy je nám Putin prezentován jako zlo a často se objevují srovnání právě s Hitlerem a to i v televizních štábech ČT (která by měla být za naše poplatky objektivní a nestranná). Manipulace za naše peníze.

Závěr je tedy jasný, začne-li někdo ve vaší blízkosti mluvit o fašizaci společnosti, hovoříte většinou právě s člověkem, co se přímo před Vašima očima o něco podobného pokouší.